Už dlouho nás lákalo projít/prožít si Krušné hory pěšky.  Posledním impulsem byla publikace „kešky“ Krušnohorský kvérunk. Jejím úkolem je přejít celé Krušné hory od Lubů až k Nakléřovu.
Tady je popis cesty, takový deníček, který jsem sepsal jako „log“ této kešky:

Bydlíme v pokrušnohorské Kadani. Hory máme docela dost proježděné autem, na motorce, ale hlavně na kole. Vyrazit na týdení vyjížďku po Rudohoří na kolech jen s celtou a se spacáky je pro nás nejkrásnější dovolená. Ale delší pěší vandry jsme ještě nezkoušeli. Chodit jsme také zvyklí. Nikdy pro nás nebyl problém 20 – 30 km, tak co bychom se do toho nepustili? Trocha nejistoty tam ale byla. Přeci jen, týden jít denně kolem 30km? Tak jsme si řekli: „Zkusíme to. Kam dojdeme, tam dojdeme. Uvidíme.“

1. den sobota 5.8. Luby – údolí Nancy
27 km, 11:40 – 22:10
Vyrazili jsme se ženou v sobotu ráno z domova vlakem. Do Lubů jsme dorazili po jedenácté.
V Lubech jsme si prohlédli kostel, popovídali si s domorodkyní o městě, o fabrice na hudební nástroje a tak vůbec a paní nám doporučila občerstvovnu Kozobar. Tam mají výborné pivko Bernard. Jídlo jsme nezkusili. Cestou jsme mávali na historické traktory, které nás míjely a jely do Němec na „Hraniční slavnosti“.
Po prvních kilometrech jsme pochopili, že to, co si bereme s sebou normálně na cykločundry, je na záda trochu přes moc, a (hlavně moje) kyčle a kolena to nějak nezvládají. Duševně si mohu připadat jako mladík, ale fyzicky… 🙂 „No, uvidíme, co to s námi udělá.“ Pochod nám také ztěžovala kvanta hřibů, která jsme museli pouze míjet. Na Vysoký kámen jsme se chystali už dlouho, tak jsme se sem konečně dostali. Povedlo se pěkné počasí, krásné výhledy. V Kraslicích jsme zmermomocnili paní, která nám udělala menší prohlídku města a doporučila hospodu U rytíře. Podle tamního číšníka je to nejstarší hospoda ve městě a jídlo mají výborné. Na Olověném vrchu je restaurace zavřená, ale parta dělníků nám nabídla guláš, pivo, panáka. Zvolili jsme raději prohlídku rekonstruovaného objektu a výstup na jinak zavřenou rozhlednu. Při sestupu k Bublavě se spustil déšť a to nejhorší jsme přečkali v autobusové zastávce. Pak jsme vykročili dál ku kempu Nancy. Tam jsme se seznámili s milými majiteli, kteří nás počastovali lahvovým pivem, ale spát u nich na mokré trávě se nám nechtělo. Vrátili jsme se kousek níž do přístřešku u vytesaných hlav. Ten je výborný. Dlouhé a široké lavice a velký přesah střechy. Noční déšť jsme přečkali naprosto v pohodě.

2. den neděle 6.8. údolí Nancy – Blatenský vrch
33,1 km, 8:10 – 20:55
Ráno jsme vyfuněli k Fišerově studánce, kde jsme posnídali. Pak dál na Špičák a do Přebuze. Tam jsme si u hodných chatařů nechali bágly a s lehkostí sestoupili do hospody, kde jsme si dali dobrý oběd. Sauersack jsme tentokrát vynechali, protože to tam bylo, jak na Václaváku. Na Jelení jsme si dali pivko (nepříjemný číšník) a šli dál na Horní Blatnou. Mají tam mimo jiné takovou zvláštnost. Dvě hospody v jednom domě. Hosté jsou zmateni. Nevědí ze kterých jídel si mají vybírat, jakou značku piva mají žádat. Tam jsme si dali večeři a sledovali místní kolorit. Když se večer nachýlil, zvedli jsme se a kolem našeho zamilovaného rybníčku jsme vystoupali přes Vlčí i ledovou jámu na Blatenský vrch a tam si v lese vybudovali krásný bivak. Na jehličí se nám spalo jako v postýlce.

3. den pondělí 7.8. Blatenský vrch – Měděnec
39,7 km, 6:30 – 22:40
Občerstvení u Červené jámy má ráno pochopitelně zavřeno. Škoda. Nad Rýžovnou jsme si sedli ke snídani a sledovali vyhánění ovcí na pastvu. Pak se přihnalo auto a kousek cesty jsme museli jít s výpravou spoluobčanů, kteří šli do rezervace těžit s pomocí hřebenů borůvky. Na povalovém chodníku bořídarského vřesoviště jsme se chvíli vyvalovali na sluníčku. V Božím Daru v koloniálu jsme nakoupili a nechali jsme si poradit lidovou restauraci Špičák. Měla bohužel zrovna zavřeno, tak jsme si dali oběd v Radničním sklípku. Na traverzu pod Klínovcem u naší pramenné keše jsme si dali další leháro a sušení spacáků. Za Meluzínou na nás ale přišla „krizička“ a v přístřešku před Halží jsme se rozhodovali, co dál. Přespat tady nebo jít na Měděnec? Vidina piva a tlačenky nebo jiné pochutiny nás povzbudila a z posledních sil jsme dopajdli na Měděnec. V hospodě jsme se setkali se zajímavým párem německých pánů-důchodců. Jeden z nich pochází ze Šumavy, mluví česky a je velmi hovorný. To jsme ještě netušili, že je potkáme vícekrát a že se s nimi později i krapátko opijeme. Spát jsme šli až za tmy za vrch Mědník, kde jsme našli solitérní smrk, pod jehož větvemi se nám krásně měkce spalo.

4. den út 8.8. Měděnec – Hora sv. Šebestiána (dále jen Šebík)
29,2 km, 8:05 – 22:00
Ráno jsme na pastvině našli mrtvou krávu. To byla asi ta která v noci tak smutně bučela 🙁
Mne začalo pekelně bolet koleno a začal jsem přemýšlet, že tady zůstanu a zavolám dcerku ať pro mne po práci přijede. Dobelhal jsem se pod Velký Špičák a tam jsme si na dřívkáči opekli buřty a uvařili plný ešus kafe. Pak jsme vzal všechny zbytečné krámy jako ešus, dřívkáč, lopatku, malou polní, vybitou powerbanku a dalších pár věcí (později doma zváženo – 3,5 kg) a ukryl to v igelitovém pytli pod pařez. Přijedeme si to vyzvednout někdy až pojedeme na houby. No a po odpočinku a odlehčení už se mi šlo křepce, i když jsem si přibral ženuščin spacák. U Přísečnice jsme potkali milý párek ostraváků, kteří pátrali po hornické minulosti. Obral jsem je o náplasti na puchýře. Na Jelení hoře u kříže jsme potkali klučinu, který také vandroval a hezky jsme poplkali. Následovala dlouhá cesta k našemu oblíbenému rybníčku u Šebíku. Tam jsme se nádherně vykoupali a přemýšleli, kde přespat, když v noci má přijít bouřka. Tady na hrázi nás už jednou v noci skoro sežrali pakomárci, tak jsme se raději zvedli a šli přemýšlet do hospody na Šebík. U benzínky nám ale řekli že naše oblíbená hospoda je zavřená (Ráno jsme se dozvěděli že to není pravda.), tak jsme šli na večeři k Vietnamcům na tržnici. Tam nás překvapil lahodný Budvar a vynikající čína. Stále jsme přemýšleli, kde se uložíme. Nejasně jsem si pamatoval, že u hřiště je snad nějaký přístřešek (skutečně tam je). Pivo a jídlo na mne asi mělo blahodárný vliv, protože najednou mne osvítilo, a já si vzpomněl, že za koupalištěm pod větrníky jsme před pár lety viděli luxusní přístřešek. Paráda, byl tam. Jen jsme udělali chybu že jsme si nevylezli na půdičku. Nechtělo se nám vymetat mrtvé mouchy. V noci přišla taková smršť, že jsme se i pod střechou museli přikrýt celtou. Byli jsme ze spaní na betonu trošku rozlámaní, ale bouřku jsme přečkali relativně v suchu.

5. den st 9.8. Šebík – Rudolice
29,9 km, 8:40 – 18:40
Ráno v koloniálu jsme se potkali a pozdravili s našimi německými kamarády. Protože tato místa máme na kolech proježděná, vzali jsme to různými cestami necestami, které jsme ještě neznali. Mířili jsme do Načetína, kde je výborná hospoda, ale když jsme se tam blížili, zjistili jsme, že nemáme zas takový hlad a pokračovali do Kalku, kde jsme nakonec v hospodě neodolali držkovce. Hostinský je sice trochu neruda, ale polévka byla excelentní. A když jsme při placení lehce pomluvili EET, tak se ledy prolomily a už se na nás usmíval 🙂 Mimochodem v Kalku na zámečku se také vaří a ubytování mají i v krásných a laciných chatičkách. Cestou kolem hraničního potoka a dál na nás padla zas nějaká únava, a tak jsme byli šťastní, když jsme došli k Rudolickému rybníku. Ženuška tam na karimatce usnula a já si dal slastnou koupel. Už se mi začala sbíhat slina na pivko u Duchoslavů, tak jsem žínku probudil a jaké bylo naše překvapení, když se tam na nás smáli naši němečtí souputníci. V noci se dala zase očekávat buřina, tak jsme se poprvé ubytovali v posteli. Chtěli jsme si dát tak dvě piva a jít spát, ale kamarádi nás zvali na další a další a vzhledem k tomu, že mne nikdo zrovna přemlouvat nemusí, tak jsme se trošku zlinkovali. Ale na druhou stranu jsme si díky tomu i docela upřímně popovídali. Pánové už tady svou cestu končili, tak jsme se s nimi ráno definitivně rozloučili.

6. den čt 10.8. Rudolice – Moldava
36,3 km, 8:45 – 21:10
Do Hory sv. Kateřiny jsme šli za mokra a mlhy. Byli jsme celí ojínění. Inu, klasické krušnohorské počasí. Na náměstí je koloniál a hostinec Horský domov. Tam jsme nakoupili snídani a hledali, kam si v tom mokru sednout. Hospoda byla sice ještě zavřena, ale obsluha nám dovolila se u nich usadit a nasnídat se. Docela hezky jsme si tam popovídali se starým pánem. Šlapali jsme dál do Mníšku. Tam je na tržnici vietnamská restaurace. Když jsem vešel dovnitř, tak jsem se zděsil. Výkrmna pro německé hosty větší než závodní jídelna tušimické elektrárny. Mladá česká servírka mne ale utěšila, že polévku dostaneme rychle. Škoda jen, že popletla objednávku a ženuška nedostala vytouženou česnečku. Následoval dlouhý pochod opuštěnými tichými lesy přes zámeček Lichtenwald, přes hráz vodní nádrže Fláje a podél bývalého kanálu do Českého Jiřetína. Tam jsme zašli do chaty Barbora. Dali jsme si bramboračku, čaj a pivo. Poplkali jsme s místními a chvíli uvažovali o ubytování, ale táhlo nás to dál. Za Jiřetínem u Tří smrků jsme zase váhali, zda zde přespat, ale opět jsme vyrazili dál s tím, že zkusíme dojít do Moldavské šatlavy. Tam jsou moc milí majitelé, kteří poskytují rodinné ubytování. Cestu přes Žebrácký roh a dál přes pastviny už známe, ale teď jsme to šli pěšky a za soumraku a byl to silný zážitek. Přiznávám, že pohřešovanou indícii W jsem ani nezkoušeli za tmy hledat. Když jsme v Dolní Moldavě procházeli kolem žijící hospody, ženuška na mne udiveně vybafla: „To si ani nechceš dát pivo?“ No, proč ne? V hospodě slovo dalo slovo a nakonec jsme tam i přespali. Mají tam totiž hostinský pokoj za hubičku.

7. den pá 11.8. Moldava – Komáří vížka
21,6 km, 7:45 – 16:15
Ráno jsme hezky pohovořili s „pokojskou“, která zde zastupovala svou maminku a jinak vede ekofarmu u Teplic. A opět za mokra jsme šli dál přes pastviny, kde jsme si popovídali k kravičkami. Na Horní Moldavě jsme koupili snídani u Vietnamců. Rozpršelo se a jedna místní paní nás zvala k ní domů, ale poděkovali jsme a za deště pokračovali na Cínovec. Tam jsme zašli do restaurace na golfovém hřišti, kde se na nás koukali trochu přes prsty, neboť tam měli spoustu nóbl hostů, pro které pořádali golfový turnaj. Ten se jim ale kvůli dešti a mlze moc nevydařil. Dali jsme si obligátní pivo, čaj a polévku a u stolu jsme si popovídali s párkem hráčů. Při odchodu nás organizátoři turnaje počastovali výslužkou – zabalenou obloženou houskou pro každého z nás. Prošli jsme Cínovcem a směřovali k poslední „stage“. Místní přístřešek byl nevábný a promočený, tak jsme pokračovali dál. Narazili jsme na myslivecký posed – kazatelnu, který vypadal suše. Vylezli jsme na něj, vyndali papír s indíciemi a jali se počítat souřadnice finále. Přepočítali jsme to dvakrát, ale nějak nám výsledek nedával smysl. Tak jsme zapojili geocachingové přátele, až jsme se dotelefonovali na Dacinkou, která nám výpočet potvrdila. No super, ale teď co s tím. Promočení durch bychom tam došli, ale co dál. „No nic, jdeme a uvidíme.“ Dorazili jsme na Komáří vížku a tam se ubytovali. Draho, ale sucho. Poté, co odpadl podroušený vrchní, jsme se dočkali i příjemné obsluhy. (Musím pochválit i Jasi21, která nám večer také potvrdila souřadnice finále.)

8. den so 12.8. Komáří vížka – Telnice
18,9 km, 8:22 – 14:30
Ráno se mlha rozestoupila a my se dočkali nádherného výhledu. Bylo vidět snad až k nám domů. Došli jsme si na finále, které je na krásném typicky krušnohorském místě „unter der vogelbeerbaum“. Teď už by se dalo rychle sejít dolů na vlak, ale to by bylo, abychom nedošli až do Nakléřova. Cestou ještě jedna zastávka s občerstvením na chatě Florian. Nad Nakléřovam jsme pozorovali Tiské stěny i České středohoří. Hospoda v Nakléřově měla sanitární den, takže jsme skončili až v hospodě v Telnici. No a pak už jen autobusem do Ústí a vlakem domů, do Kadaně.

 

Celkem 235,7 km

No a co teď? Co s volnou nedělí? Co dělat a kam jít, když už jsme doma? Kam půjdeme zítra?
Ten týden putování byl nesdělitelný zážitek. Tento stručný krátký deníček vůbec nemůže popsat, co jsme si vnitřně prožili, jak jsme si se ženou upevnili a ověřili náš vztah. Co se nám honilo hlavou, když nás bolely nohy nebo jsme byli promoklí, když jsme si užívali pohledu do údolí. Prostě nic. To si asi každý musí zkusit sám.

Já tedy jen prostě poděkuji Čtyřhrance za „nakopnutí“ vydat se na tuto krásnou cestu.
Takže DĚKUJEME za keš 🙂

Comments are closed.

Kalendář
Duben 2018
Po Út St Čt So Ne
« Říj    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30  
Náhodná fotka